Finále Českého poháru hrané 8. května 1988 v Zábřehu na Moravě. Branky: 64. Čabala, 80. Skuhravý, 87. Vrabec. Rozhodčí: Stiegler. Diváků: 9.863. Sparta: Stejskal – Chovanec, Straka, Bílek – Němeček, Hašek, Čabala, Lavička – Griga (73. Vrabec), Skuhravý. Vítkovice: Zápalka – Panáč, Kadlec, Škarecký, Vlk – Dostál, Grussmann, Dunčko, Chmela (61. Houška) – Hon, Kovačík.

Před zápasem se po atletické dráze stadionu Zábřehu na Moravě proháněl nablýskaný krasavec, automobil-veterán. Typ Nürnberg vyrobený vídeňskou firmou Maurer v roce 1902 specializovanou na kočáry uchvátil oči všech přítomných. Za ním sice s lehkostí a tichým předením projížděl nový typ vozu Škoda Favorit, ale svátečně naleštěný staroušek s ním zdatně držel krok. A tak tomu bylo v zápase. Sparta byla jednoznačně favoritem, hrála v nejsilnější sestavě a nemělo ji vadit ani lehké onemocnění Haška, který nenastoupil zcela fit. Zato Vítkovice: kámen nezůstal na kameni. Chyběli zranění Bartl, Jeřábek, Karas, Bílas, na lavičce náhradníků ze zdravotních důvodů chyběli Stařičný a Houška. A přidáme-li k tomu i poslední nevalné výkony v lize, mělo být vítězství Sparty jen otázkou času a skóre.

První poločas těmto předpovědím také přitakával. Sparta tlačila, ne však příliš důsledně, šance si vytvářela spíš náporem než promyšlenými akcemi. I tak byla obrana Vítkovických neustále v pohotovosti a jen díky přehledu Kadlece a hlavičkovým schopnostem celé čtveřice neinkasovala. Vítkovice nechtěly jen bránit, ale na víc neměly. Trojice mladíků (Panáč, Dunčko, Hon) přinesla do hry mužstva v bílých dresech oživení, chyběly však zkušenosti, přehled, přihrávka. A tak jedinou osobností týmu byl neúnavný Dostál brázdící suverénně celou pravou stranu hřiště, který pokusy hráčů Sparty překazit mu jeho výlety nebral vážně. Byl však příliš osamocen.

O přestávce dráhu opět objely oba vozy a v mužstvu Sparty se udála podstatná změna. Naplno začal pracovat válec Čabala a Pražané přehrávali soupeře i chytrostí. V době nejdůraznějšího náporu však Vítkovičtí dvakrát pronikli do odkryté obrany, brankář Stejskal se však nezalekl Grussmanna ani Kovačíka a obě vyložené příležitosti chladnokrevně zlikvidoval. A když se poprvé trefil Čabala, bylo o všem rozhodnuto. Obrana Vítkovic se zhroutila, dosud s přehledem hrající Panáč začal kupit chyby a z jeho strany padly další dva góly. Nutno ale ocenit, že při úniku Němečka se nesnížil k zákeřnému (taktickému ?) faulu, ke kterému ho prchající záložník Sparty přímo vybízel. Vůbec největším kladem zápasu byla slušnost a korektnost, k čemuž přispěli stejnou měrou hráči obou mužstev i přesný a citlivý rozhodčí Stiegler.

Vítkovice zahodily poslední šanci zajistit si v příští sezóně účast v evropských pohárech. Finálový zápas byl jasným dokladem jejich současných ligových neúspěchů. Dobře zvolená taktika, osobní statečnost hráčů a vzájemné zajišťování zpočátku zaskočily Spartu a vyvedly ji z koncepce. Dvě nevyužité vyložené příležitosti a záhy inkasovaný gól znamenaly konec všem nadějím. Otočit vývoj střetnutí není v silách současného mužstva. Postrádá především důrazný útok, skřípe to i ve středové formaci, Dostál na vše sám nestačí. Spartě k vítězství stačil stabilní výkon a znovu dokázala, že v našem fotbale hledá jen těžko rovnocenného partnera.