Druhé utkání čtvrtfinále Poháru UEFA hrané 16. března 1988 v Ostravě na Bazalech. Rozhodčí: Thomas (Nizozemí). ŽK: Karas, Šourek, Kovačík – Zubillaga, Pichi Alonso. Diváků: 24.658. Vítkovice: Zápalka – Karas, Kadlec, Grussmann, Stařičný – Dostál, Keler (46. Šourek), Bartl – Houška (46. Škarecký), Kovačík, Chmela. Espaňol: Melendes – Job, Miguel Angel, Francis (70. Gallart), Urkiaga – Iňaki, Zubillaga, Oreujela (68. Golobart), Soler – Valverde, Pichi Alonso.

Zřejmě nemělo cenu nalévat si příliš z číše optimismu. Vědomí, že vítkovické mužstvo musí vstřelit dva góly a žádný nedostat, aby si vynutilo alespoň prodloužení, nabádalo ke střízlivosti. Pravda, v koutku duše hřála vzpomínka na prosinec, kdy se Vítkovickým podobný husarský kousek s Vítorií Guimaraes podařil. Ale zatímco v té době jejich výkonnost gradovala, nyní byla situace zcela odlišná. Co naznačil první zápas s Espaňolem, potvrdilo vystoupení v jarní ligové premiéře. Čtyřbranková prohra s Bohemians a zejména odevzdaný, v útočné fázi naprosto sterilní výkon dávaly za pravdu hlasům, že tým Vítkovic je totálně z formy. Nezbylo než čekat na zázrak.

V kalkulacích, jak jej přivolat, se uvažovalo i o počasí. Vždyť co by mohlo teplomilným Španělům vadit víc, než mráz, sníh a zledovatělá hrací plocha? Jestliže však tyto úvahy snad byly na místě ještě pár dní před zápasem, tak několik hodin před výkopem to už neplatilo. Oteplení přineslo oblevu a bylo zřejmé, že terén cestu do semifinále neusnadní. V takovém případě je vždy v obtížnější pozici mužstvo, které musí tvořit. Vidět však příčiny vyřazení jenom v blátivém terénu by bylo chybné.

Trenér Javier Clemente šokoval téměř zcela zaplněné Bazaly, protože dal důvěru pouze šesti mužům, kteří nastoupili k prvnímu utkání. Co ho vedlo k pěti změnám? Zranění, taktika nebo záviděníhodná možnost výběru z většího množství kvalitních fotbalistů? Asi od všeho trochu. Dánský reprezentant Lauridsen, který byl ústřední postavou zápasu v Barceloně, dokonce neseděl ani na lavičce. Clemente zřejmě dobře věděl, co dělá.

Sestava Vítkovic doznala změn podstatně méně. Stejně jako proti Guimaraesi se vedle Kadlece postavil místo Škareckého tvořivější Grussmann, jehož místo v záloze zaujal Keler a Jeřábka vystřídal Houška. Při základním rozestavení sice útok zdánlivě tvořili dva hráči, ale úmysl vsadit na ofenzívu byl hned po rozehrání evidentní. Houšku a Kovačíka při získání míče okamžitě doplňoval Chmela nejčastěji se pohybující levém křídle. Do útočných akcí se snažili zapojovat i další hráči, včetně krajních obránců a Grussmanna. Espaňol, hrající s dvojicí útočníků Valverde- Pichi Alonso se v prvním poločase nezaměřil jenom na obranu. Některé protiútoky, vedené po levé straně hbitým Solerem, byly velice nebezpečné. Vítkovičtí sice zahájili očekávaným náporem, ale ten se po čtvrthodině začal rozplývat v sérii nepřesných přihrávek, způsobených jednak těžkým terénem, jednak horší pohyblivostí a zdlouhavým zpracováváním míče. Co však bylo pro ofenzivu domácích charakteristické, šanci si sami vlastně nepřipravili. Byl to stoper Miguel Angel, jenž oblouček přehodil Melendeze a nastřelil břevno vlastní branky.

Protože se střetnutí vyvíjelo nepříznivě, Ivan Kopecký se rozhodl vše zvrátit dvojím střídáním už po prvním poločase. Nevýrazného Kelera nahradil zkušený Šourek, jehož kopací technika měla přispět – ať už přesnou přihrávkou ve hře, či falšovanými trestnými a rohovými kopy – k dobytí španělské hradby. Výměna Houšky důrazným hlavičkářem Škareckým zase měla přinést převahu ve výškových soubojích. Což o to, oba úlohu v podstatě splnili a těžko jim něco vytknout. Šourek byl často u míče a při četných standardních situacích uplatnil vše, co se od něho čekalo. Po jednom z jeho rohových kopů a Grussmannově hlavičce dokonce míč poskakoval po brankové čáře. Rovněž Škarecký nezklamal. Zejména v úvodních minutách druhého poločasu vyhrával po dalekonosných Zápalkových výkopech a dlouhých přihrávkách obránců hlavičkové souboje, ale útočníci přitom zůstávali odříznuti od záložníků a odražené míče sbírali Španělé. Méně vysokých přihrávek a více vtipu a měnění rytmu by prospělo. Ze zoufalého, lopotnou dřinou podloženého tlaku nic nevykvetlo. S naskakujícími minutami a narůstající beznadějí přibývalo nepřesností, stereotypu a bezhlavosti při umíněném bušení na střed obrany Espaňolu. A také podrážděnosti a zloby při verdiktech rozhodčích. Kapitán Kovačík měl při trapném hrození pomeznímu rozhodčímu po dalším z častých postavení mimo hru štěstí, že Thomas se při tom ukázal stejně shovívavý a velkorysý jako naši muži v černém při ligových zápasech.

Vítkovičtí tedy zůstali před branami vysněného semifinále. I když dosáhli historického úspěchu, mohli dokázat ještě víc. Espaňol nebyl soupeřem k nepřekonání. O jeho postupu se však nerozhodlo až v Ostravě. Možná, že v prvním střetnutí neměl ani jednou takový tlak jako Vítkovice ve druhém poločase odvety, ale na optickou převahu se přece nehraje. Vyřazení našeho posledního zástupce na evropské pohárové scéně se rodilo už při vystrašeném výkonu na stadionu Sárriá. Vyrovnat dvoubrankovou ztrátu, to bylo příliš velké sousto, které snad mohli Vítkovičtí strávit při podzimní pohárové formě. Ale ta zůstala v nedohlednu.

V posledních fotbalových sezónách naše modrobílé barvy nasbíraly pořádnou náruč úspěchů. Vítkovice se prosadily v Evropě, ale napřed musely tvrdě vybojovat svou pozici v československé kopané. Co jsme si jen přečetli poté, co jsme v šestaosmdesátém roce získali první, a tedy historický titul mistrů ČSSR? Co nám předpovídali odborníci a ostatní? Že to s námi půjde z kopce, že teprve sezóna následující po tak nenadálém úspěchu prověří kvality. A vidíte, po mistrovském titulu přibyl titul vicemistra, trenér Ivan Kopecký byl v mistrovské sezóně zvolen odborníky nejlepším trenérem roku 1986, loni skončil v této nové anketě druhý.

A musíme vzpomenout náš prvý start v Poháru mistrů evropských zemí, této nejuznávanější evropské klubové soutěži. Byli jsme vyřazeni ve druhém kole jejím pozdějším vítězem, super týmem FC Porto – a jen Vítkovice dokázaly portské fotbalisty v tomto ročníku PMEZ porazit, doma 1:0 (brankou Šourka)! Už to byl úspěch nevídaný… a přibyly i další v poháru UEFA. Jakkoliv je vyřazení s Espaňolem Barcelona živé a dosud nezhojená jizva bolí, musíme vědět, že vítkovický fotbal v této soutěži dokázal víc, než se všeobecně očekávalo, postup do čtvrtfinále přes AIK Stockholm a potom tak silné kluby jako byl skotský Dundee United či portugalská Viktoria Guimaraes zaslouží potlesk! Možná, že Španělé z Espaňolu jsou výkonnostně skutečně o zlomek pozadu za Skoty a Portugalci, ale taková už bývá mezinárodní soutěž, los přináší všelicos…

Vítkovičtí fotbalisté se podívali do světa. Nemyslíme teď v duchu turistickém, ale otevřely se jim oči, jaký fotbal se za hranicemi naší ligy hraje. Rozhodně přispělo 12 zápasů (4 v Poháru mistrů, 8 v Poháru UEFA) všem vítkovickým hráčům k rozšíření fotbalového obzoru, sami si vyzkoušeli, nač jejich síly stačí a vzali si od každého soupeře vlastnosti, které by rádi okopírovali, samozřejmě s přídavkem vlastní fantazie. Co však byl poznatek nejcennější – zjistili, že mohou hrát i se sebevěhlasnějším týmem. Pravda, některé zápasy venku (Porto, Guimaraes, Barcelona) vyzněly rozpačitě, ale copak se v pohárech „nezlomila“ mužstva složená z hráčů, kteří mají za sebou desítky startů v těchto soutěžích?

Možná, že opravdu končí jedna úspěšná, dokonce velmi úspěšná kapitola vítkovického fotbalu. Aniž chceme předbíhat událostem. Hráči budou mít možnost se už zcela soustředit na ligovou soutěž, nebudou ničím rozptylováni, mají znovu před sebou velké cíle. Vždyť tohle mužstvo je mladé, má svůj zenit stále před sebou.